neodpověděla jsem

jedno rozbité srdce a osm vypitých drinků
tak jsme se poznali
já měl rozbité srdce a ona vypila těch osm drinků

možná jí taky někdo rozbil srdce...
a možná víc než mně

- - -

chtěla jsem dnes zapomenout 
hodit všechno za hlavu...a doufat, že ráno bude jiné
jako by to alkohol mohl vyřešit, ale možná...mohl?
nevím, mám hlavu jako střep

- - -

zavrávorala a já jí chytil 
podívala se na mě a v očích měla slzy
,,Proč...''
dala mi do ruky poloprázdnou skleničku 
odešla
zamračil jsem se 
a rozběhl se za ní

- - -

točila se mi hlava
musela jsem pryč
neutišitelný šum velkoměsta
neutišitelné myšlenky v mé hlavě
a najednou se vedle mě ozval další hlas

- - -

,,Je..je všechno v pořádku?''
ne není, jasně že nic není...
zastavila se
díval jsem se na ní
a ona se dívala na špičky svých bot

- - -

nedokázala jsem odpovědět 
objal mě
a chvilku jsme tam jen tak stáli

- - -

 - - - 




So I'm walking

So I'm walking on thin ice
and I'm trying forget your eyes.
I shouldn't feel this pain
again and again

 I can't control of my life
can't be your wife

Look at the mountains
look at the sky
and wherever you want to fly!


Marod se štrúdlem

Paní doktorka se mi podívala do krku a s naprostou jistotou vyslovila: Angína!
Angína? Hlesla mamka.
Angína?? Vyvalila jsem zvědavě oči.
---
Zazvonila jsem na zvonek. 
,,Ahoj, babi.''
Babička otevřela dveře, změřila si mě od hlavy až k patě a konstatovala: ,,Angína?'' 
,,Joó...'' V chodbě jsem si horlivě sundala boty a bundu pověsila na věšák. Babička mezitím sáhla do skříně pro dvě měkké chundelaté deky a jeden větší polštář. Nesla je v náručí do obýváku a rozložila je na gauč. Zalezla jsem si pod ně a přitáhla si je až k bradě. 
,,Co to pečeš?'' byla jsem zvědavá. Bytem se nesla zvláštní vůně skořice a jablek.
,,Jablečný koláč. Právě jsem ho vyndala z trouby. Za chvilku vychladne. Dáš si?'' Byla to jedna z těch otázek, na kterou žádná babička nečeká odpověď, ale stejně jsem z pod deky zakřičela: ,,Jo, jasně!''

Slyšela jsem, jak začala hučet rychlovarná konvice. Jak o sebe cinkly talířky a jak babička nožem přejíždí po plechu a krájí štrúdl. V rádiu dozněla jazzová skladba a následovaly zprávy o počasí. Babička vytáhla kabel rádia ze zásuvky. ,,Ještě by řekli, že bude pršet a já mám venku prádlo!''
,,Cvak,'' oznámila konvice a pomalu dobublala. Babička zalila čaj, přidala do něj lžičku medu a pár kapek citronu. A s pomalým klapotem nazouvacích střevíčků mi přinesla čaj a kousek štrúdlu až do postele.
,,Neopař se! Je to horké,'' řekla a pak si došla i pro svůj kousek zákusku a v malém hrnečku měla kávu. Usadila se do křesla a pustila televizi. ,,Zrovna dávají Rexe. Jak může být ten pes tak chytrej?''
,,Nevím babi, ale je s ním sranda.''
Babička usrkla doušek kávy a najednou zvolala: ,,Á, ještě jsem ti na to mohla dát šlehačku...'' Odložila šálek na stolek a spěchala znovu do kuchyně.
,,Kdy vůbec máš brát prášky?''
Pokrčila jsem rameny a olízla si rty od cukru. ,,Možná teď?'' Vylezla jsem z pod deky a našla v batohu krabičku s léky. Luštila jsem ručně dopsané klikyháky od lékárnice.
,,Ukaž...'' babi mi vzala balení z ruky. Nasadila si brýle a odborně řekla, že první pilulku si spolknu až mi vychladne čaj. No a na štrúdl jsem dostala kopu šlehačky, že pod ní ani nebyl vidět.


Anděl

Prokřehlé prsty staré vychovatelky přeběhly po klaviatuře s jistým důrazem. V pozadí zazněla kytara a housle. Kostelem se rozezněl pěvecký sbor. Slabé hlásky děvčat se spojily a vykouzlily silný tón. První vánoční píseň kroužila kolem každého z nás.

Skrz skleněnou vitráž pronikaly měsíční paprsky. Zmrzlé obláčky vzduchu se mi vznášely od úst.
Dívala jsem se někam nad hlavy zpěváčků do maleb na zdech, poslouchala melodii a v myšlenkách tu píseň zpívala s nimi. Nepatrně jsem se pohupovala ve špičkách, aby mi nebyla zima.

Pohledem jsem vyšplhala po točitém pilíři až vysoko do středu křížové klenby odkud na mě hleděla bledá tvář anděla. Měl přivřené oči, dlouhé vlasy spletené kolem hlavy do věnečku, ruce měl sepnuté v modlitbě a záda mu zdobila veliká roztažená křídla. 

Pod řasy se mi zaleskla slza a i když jsem se jí snažila sebe víc zadržet, tak stejně spadla na tvář a sklouzla po ní dřív, než jsem jí stačila chytit.
,,Cink,'' rozlehlo se, když kapka dopadla na kamennou dlažbu.


Nemohu to říct

Když řeknu slova miluji tě, tak mě to musí hřát hluboko u srdce.
Musí mě to hřát a rozproudit teplo do celého těla. Až k prstům u nohou, až po roztřepené konečky vlasů. Musí v tom být jistota a něha. Důvěra v sebe sama a důvěra v tebe.

A tak nemohu vyslovit tato dvě slova, protože uvnitř cítím jen chlad a prázdno. Nejsem tam ani já, ani ty. Jen podivný smutný a tíživý pocit. Vzpomínky, spousta vzpomínek.

Jenže ty nestačily, aby srdce neuvadlo, jako řezaná růže, která mi tu zbyla ve váze.
Zvadlo a pak uschlo. A i když se může zdát, že na pohled vypadá pořád krásně, není tomu tak. Ztratilo radost a vůni.




Zahřej mě

Pondělí - půl šesté ráno! Děs a hrůza!
Stojím na nádraží u zastávky číslo 21. Jako první, opět. Je hrozná zima. Klendra!

Na zem se snáší bílé chuchvalce sněhu. Obličej mám po nos zabořený v načechrané šále. Ruce zastrčené hluboko v kapsách kabátu. Ramena přitažená k uším, snažíc se nepropustit přes šálu studené prsty severáku. Chvěji se a přešlapuji z jedné nohy na druhou. Začínají mi mrznout prsty.

Autobusy přijíždějí a odjíždějí. Jejich světla prosvěcují nástupiště a ozařují padající vločky. Pod jejich koly se pomalu tvoří hnědá, tající břečka.

Cítím, jak jsem rozespalá, jak je moje tělo celé ztuhlé. Zmožené včerejším tréninkem, unavené z ponocování a děsně (ale vážně děsně) hladové.
Zavírají se mi oči.

A najednou se mě dotýkají teplé silné ruce. Rozehřívají mojí kůži a roztírají po ní levandulový olej, který se do ní lehce vpíjí. Kůže je teď nádherně hebká, vláčná. A navíc krásně voní.
Přebytečné kapky se slily v malou loužičku v žlábku uprostřed mých beder. Konečky prstů z nich kreslí malé spirálky po nahých bocích.
Pohrává si s každičkým svalem.Tlakem je uvolňuje až se všechny naprosto poddají jeho dotekům. Tělem se mi rozlévá příjemný pocit. Napětí a nervozita je pryč.

U dvacet jedničky zastavil autobus. Ještě jednou přešlápnu z nohy na nohu ve snaze z bot setřást nános sněhu a vstoupím dovnitř. Vyberu si sedadlo, svléknu si kabát, který hodím do přihrádky nad hlavou a uvelebím se na místě u okna. Zavřu ještě na chvilku oči. Čekám než nastoupí i ostatní.

Někdo se blízko mě začne štrachat a nakonec se posadí na místo vedle. Mám stále zavřené oči, ale tu vůni poznávám s jistou. Hlava mi sklouzne na rameno spolujezdce. Cítím, jak mi krátce do vlasů položí svou tvář a nadechne se. Chytne mé ruce do svých dlaní. Jsou horké a silné.