na pokraji vyhoření

ležím na posteli, ty vedle mě
a já pomalu se uzavírám do sebe

jsme na pokraji vyhoření
kolem nás už nikdo není
potřebuji obejmutí

už nevidíme smysl a vysněné cíle
všechno se zbořilo během chvíle

nebyli jsme vyvolení
nebudeme poražení
jsme tím ale odsouzení

tryskem jsme letěli po své dráze
zdolávali sami další nesnáze

ale našli jsme se na pomezí
z tíhy viny upocení
teď koupeme se v zatracení


Jarní večer

Na víkend domů.
Kupodivu neprší.
            (Ale možná začne naschvál zítra.)
A tak si můžu letos poprvé užívat takový ten hodně teplý jarní večer. Kdy už pomalu zapadá slunce a kreslí přitom červánky na pastelově modrém nebi. Křížem krážem jsou vidět jen modré obláčky páry, které za sebou nechávají letadla.
Kolem dokola pole a les.
Krásně to tu voní jarem. A taky rozkvetlou třešní. Košatým stromem s růžovými křehkými kvítky, který rozkvétá vždy týden před prvním májem, ale nikdy nevydrží v celé kráse pro jeden romantický polibek.
Možná by ani nebyl tak romantický, protože poupata jsou plná včel a celá třešeň tak vtipně pobzukuje.
A do toho se přidává sbor skřivánků zpěváčků.
Po silnici přeběhne kočka a ladně vyskočí na sloupek našeho plotu. Rozhlédne se. Nikdo nikde. Všude klid. Seskočí na trávník a jako neohrožený lovec se potichu krade zahradou. Asi číhá na nějakou myš.
Těžko říct.
Zmizela mi z dohledu.


vzhůru nohama

ráda bych pro někoho hořela
a chtěla planout
vzplanout
ale přitom nevyhořet

přechází dny a já už nevím 
kde hledat
pátrat
ale přitom se neztratit

stále dělám kotrmelce
vzhůru nohama
do neznáma
ale přitom se neotáčím

jak to udělat správně
musím se ptát
dál
ale přitom se neodvážím


chtěla bych hořet

ráda bych pro někoho hořela
a chtěla planout
vzplanout
ale přitom nevyhořet

Luky a medvěd

Luky seděla bílému medvědovi na hřbetě a rozhlížela se po krajině. Procházeli spolu údolím. Všude kolem nich byla jen vysoká zelená tráva. 
,,Kam jdeme?'' zeptala se zvědavě Luky.
,,K jezírku,'' odpověděl medvěd a ukázal čumákem směr kupředu. 
,,Jak víš, že je tam jezírko?''
,,Vím to, protože k němu chci dojít.'' 
Luky seskočila hbitě na zem. Tráva jí sahala až po pás, jak byla malinká. 
,,Tak jdeme! Také chci najít jezírko.'' zavelela a rozběhla se hustou trávou. Jenže popínavé listy jedné rostliny se jí omotaly kolem kotníků, Luky upadla a odřela si koleno. Už začínala krabatit bradu a v očích se zaleskly slzy, když v tom se nad ní sklonil medvěd. Velkou tlapou jí pohladil potlučené koleno.
,,Poneseš mě?''fňukala nešťastně Luky, ale medvěd odmítl její prosbu. Místo toho jemně chňapl do zubů její kapuci a postavil Luky zpátky na nohy. 
,,Pojď ještě chvilku. Určitě to bolet přestane, a jestli ne, tak pak tě zase rád ponesu na svých zádech. Pojď a nevzdávej to. Musíme dojít k jezírku.''

A tak šli údolím dál a na sklonku dne opravdu dorazili k jezírku. Voda v něm byla krásně čistá a ledová. Slunce už zapadalo a oni se rozhodli, že na břehu přenocují. Luky se zase vyškrábal a na medvědův hřbet a tvrdě usnula. Jeho bílé chloupky jí šimraly na tváři a ona začala snít. Nejprve se jí zdálo o cestě, kterou dnes společně ušli. O nekonečné zelené trávě. A o tom, jak upadla. Jak jí bolest pulzovala v koleni. A vzpomněla si i na dobu, kdy ještě neznala bílého medvěda a nevěděla, kam jít. Měla strach. Poplašeně sebou ze sna cukla.

Medvěd už také hluboce spal, ale jemu se zdálo, jak ráno společně s Luky vstali a vydali se na cestu. Šli dlouho předlouho vysokou hustou trávou, ale nakonec našli to, co chtěli. A zdálo se mu také to, na jakou cestu se vydají až se další den rozední. 

Spal a ani si nevšiml, že se mu začíná měnit barva srsti. Najednou už nebyl čistě bílý jako sníh, ale hnědý a tak tmavý, že se jen těžko dal rozeznat od tmy. Chloupky mu zhrubly a už nešimraly na tváři jako dřív, ale píchaly jako malé jehličky. A pak se z medvědovi tlamy ozvalo hluboké zavrčení. 

Luky se probrala a utekla od medvěda dál. Na tváři jí zasychaly slzy. Zdál se jí ošklivý sen a její medvěd to cítil, jenže už bylo pozdě. Měnil se v hnědého, plného strachu a úzkosti. Snažil se bránit, ale čím dál víc i on propadal beznaději, že tento boj je už prohraný. Potřeboval pomoct. 

Luky před sebou viděla rozlobené vrčící zvíře a bála se ho. Jenže když pohlédla na hladinu jezírka spatřila svého bílého medvěda, který se na ní usmíval. Byl tak veliký a silný. A v očích se mu zaleskla odvaha. Takového chtěla Luky medvěda. Svého bílého huňáče, který jí doprovází kupředu. 
,,Odvahu,'' zašeptala. A pak vyšla ze svého úkrytu v trávě. 



Cesta zpátky

Na semaforu padla červená.
,,Asi vystupuješ...''
Popadla jsem kabelku, rychle otevřela dveře od auta a vzápětí s nimi prudce třískla. Přeběhla jsem na chodník.
červená...oranžová...zelená...motor zavrčel
Neohlédla jsem se.

Už je zase pozdě večer a já scházím schody do metra na Dejvicích. Na straně směr Veleslavín čeká jen pár lidí. Před chvilkou mi to ujelo a hodiny na druhé straně odpočítávají pět minut. Stojím nehnutě na místě. Přichází ke mně nějaká žena. Jednou jsem jí tu už potkala. Byla tenkrát úplně v tragickém stavu. Brečela, obličej měla usoplený a přemlouvala mě, abych jí dala drobné nebo stravenku. Teď si zase stoupá vedle mě. Já tohle škemrání fakt nesnáším. Něco tiše říká, vůbec jí nerozumím, ale fakt vůbec. Pak zaslechnu slovo stravenku a automaticky už odpovídám: ,,Ne, promiňte...'' A řeknu to víc na hlas, než bych chtěla. Chladně, bez emocí ve tváři, ale ani já po dnešku neumím ovládat svůj hlas. Ani nevím, za co se jí omlouvám.

Pokaždé, když scházím těch pár schodů na nádraží, mám pocit, jako by se na mě každý podíval a hned zhodnotil, kde jsem byla, co jsem dělala...prostě to hned věděl. Viděl ty rozcuchané vlasy, rozmazanou řasenku pod očima...možná i ty modřiny pod oblečením. Ne ty ještě ne. Ty se vybarví do všech krásných odstínů modré až zítra ráno. Ale já už přesně cítím, kde budou na mé kůži.

V tunelu se zablýskla světla. No konečně! Na ráz se otevřely všechny dveře a já do jedněch vešla. Ale v tu ránu jsem litovala, že jsme si vybrala zrovna tento vagón.

Divní lidé jezdí nočním metrem, tento i tamten s divným svetrem.
Dejvice...(věčnost)...Bořislavka...Veleslavín
schody...schody...schody

Venku začíná poprchat. Rozhlédnu se a přecházím silnici k autobusové zastávce. Dívám se na rozpis, kdy mi jede další spoj. Za dvacet minut. Bezvadný.

Stoupnu si do řady. Jsou přede mnou tři lidé. Všichni zachumlaní v kapuci. Nehnutě stojí a odolávají zimě. Stejně tak i já. Teploměr ukazuje něco málo pod nulou, ale fouká studený vítr. Třesou se mi nohy. Po chvilce se nedaleko rozlehne rozčilený hlas. Takové nesrozumitelné vrčivé mluvení. Poplašeně se rozhlédnu, ale nikoho nevidím. Za pár minut se ozve zase, ale opět nikdo nikde. 

Není to strach, ale divný nepříjemný pocit. Nechci tu být. Nechci tu stát a čekat. Přemýšlet a nechat hlavu, aby myslela na to, co se stalo a začínala to zpětně rozebírat. Je mi z toho totiž ještě větší zle. 

Sedám si k okénku a teatrálně sleduji tmu venku. Hlava najela na mód analýzy. Co myšlenka, to emoční kotrmelec. Svírá se mi žaludek. Zármutkem, ale i protože mám hrozný hlad. 

Pokaždé si říkám, že už to takhle dál nepůjde, ale je mi jasné, že nakonec zase pojedu další týden tímto busem domů.