Prázdno

Prázdná postel, prázdný byt, prázdná plechovka hrášku Bonduelle... prázdná lednička. 
Prázdná hlava
Prázdné srdce
Plný močový měchýř...

Další prospaný ráno, protože jsem v noci nemohla usnout. Jen jsem seděla na parapetu a čučela do tmy. Studený vánek mě hladil po nohou. Byla mi zima. Akorát jsem se nedokázala pohnout a dojít si pro teplý župan, co ležel přehozený přes pelest. Prostě jsem tam jen tak seděla, snažila se ignorovat husinu a utišit svoje myšlenky.
Kulatý měsíc a kočky na plotě mi dělali společnost. Poslouchali, co jim vypráví má hlava, jaké prázdno a zklamání cítí srdce. 

Uvařila jsem si čaj a otevřenou konzervu vyhodila do koše. Sedla jsem si ke stolu. Válely se po něm popsané papíry rozdělané práce. Část z nich jsem odsunula, abych si měla alespoň, kam položit hrnek. Z druhé strany se sesunula kopice listů a rozlétla se po zemi. Zapnula jsem mobil. Další a další úkoly na seznamu. U části z nich mi už hořel deadline. Začala jsem panikařit. Cítila jsem, jak mi do hlavy teče horká krev. 
Honem jsem srovnávala a sbírala papíry. Pustila jsem se do zadání. Několikrát jsem si četla pokyny, ale vůbec jsem netušila, co mám dělat. Nemohla jsem se soustředit. Nemohla jsem nic vymyslet. Stůl se mi plnil dalšími zbytečně počmáranými papíry. 
Cvakla třetí konvička s čajem a já vztekle shodila všechno na podlahu.  

Už jsem to nemohla dělat. Necítila jsem v tom smysl. Nedávalo mi to smysl. 
Zůstala jsem paralyzovaně stát. 
Prázdný stůl...
Prázdný stůl? 
Zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem strach z dalšího prázdná. A tak jsem se vyhoupla na dřevěnou desku. Lehla si na stůl. Nohy nechala kolébat přes okraj. Dívala se, jak se po stropě točí sluneční paprsky a začala jsem vymýšlet svůj plán.




na pokraji vyhoření

ležím na posteli, ty vedle mě
a já pomalu se uzavírám do sebe

jsme na pokraji vyhoření
kolem nás už nikdo není
potřebuji obejmutí

už nevidíme smysl a vysněné cíle
všechno se zbořilo během chvíle

nebyli jsme vyvolení
nebudeme poražení
jsme tím ale odsouzení

tryskem jsme letěli po své dráze
zdolávali sami další nesnáze

ale našli jsme se na pomezí
z tíhy viny upocení
teď koupeme se v zatracení


Jarní večer

Na víkend domů.
Kupodivu neprší.
            (Ale možná začne naschvál zítra.)
A tak si můžu letos poprvé užívat takový ten hodně teplý jarní večer. Kdy už pomalu zapadá slunce a kreslí přitom červánky na pastelově modrém nebi. Křížem krážem jsou vidět jen modré obláčky páry, které za sebou nechávají letadla.
Kolem dokola pole a les.
Krásně to tu voní jarem. A taky rozkvetlou třešní. Košatým stromem s růžovými křehkými kvítky, který rozkvétá vždy týden před prvním májem, ale nikdy nevydrží v celé kráse pro jeden romantický polibek.
Možná by ani nebyl tak romantický, protože poupata jsou plná včel a celá třešeň tak vtipně pobzukuje.
A do toho se přidává sbor skřivánků zpěváčků.
Po silnici přeběhne kočka a ladně vyskočí na sloupek našeho plotu. Rozhlédne se. Nikdo nikde. Všude klid. Seskočí na trávník a jako neohrožený lovec se potichu krade zahradou. Asi číhá na nějakou myš.
Těžko říct.
Zmizela mi z dohledu.


vzhůru nohama

ráda bych pro někoho hořela
a chtěla planout
vzplanout
ale přitom nevyhořet

přechází dny a já už nevím 
kde hledat
pátrat
ale přitom se neztratit

stále dělám kotrmelce
vzhůru nohama
do neznáma
ale přitom se neotáčím

jak to udělat správně
musím se ptát
dál
ale přitom se neodvážím


chtěla bych hořet

ráda bych pro někoho hořela
a chtěla planout
vzplanout
ale přitom nevyhořet

Luky a medvěd

Luky seděla bílému medvědovi na hřbetě a rozhlížela se po krajině. Procházeli spolu údolím. Všude kolem nich byla jen vysoká zelená tráva. 
,,Kam jdeme?'' zeptala se zvědavě Luky.
,,K jezírku,'' odpověděl medvěd a ukázal čumákem směr kupředu. 
,,Jak víš, že je tam jezírko?''
,,Vím to, protože k němu chci dojít.'' 
Luky seskočila hbitě na zem. Tráva jí sahala až po pás, jak byla malinká. 
,,Tak jdeme! Také chci najít jezírko.'' zavelela a rozběhla se hustou trávou. Jenže popínavé listy jedné rostliny se jí omotaly kolem kotníků, Luky upadla a odřela si koleno. Už začínala krabatit bradu a v očích se zaleskly slzy, když v tom se nad ní sklonil medvěd. Velkou tlapou jí pohladil potlučené koleno.
,,Poneseš mě?''fňukala nešťastně Luky, ale medvěd odmítl její prosbu. Místo toho jemně chňapl do zubů její kapuci a postavil Luky zpátky na nohy. 
,,Pojď ještě chvilku. Určitě to bolet přestane, a jestli ne, tak pak tě zase rád ponesu na svých zádech. Pojď a nevzdávej to. Musíme dojít k jezírku.''

A tak šli údolím dál a na sklonku dne opravdu dorazili k jezírku. Voda v něm byla krásně čistá a ledová. Slunce už zapadalo a oni se rozhodli, že na břehu přenocují. Luky se zase vyškrábal a na medvědův hřbet a tvrdě usnula. Jeho bílé chloupky jí šimraly na tváři a ona začala snít. Nejprve se jí zdálo o cestě, kterou dnes společně ušli. O nekonečné zelené trávě. A o tom, jak upadla. Jak jí bolest pulzovala v koleni. A vzpomněla si i na dobu, kdy ještě neznala bílého medvěda a nevěděla, kam jít. Měla strach. Poplašeně sebou ze sna cukla.

Medvěd už také hluboce spal, ale jemu se zdálo, jak ráno společně s Luky vstali a vydali se na cestu. Šli dlouho předlouho vysokou hustou trávou, ale nakonec našli to, co chtěli. A zdálo se mu také to, na jakou cestu se vydají až se další den rozední. 

Spal a ani si nevšiml, že se mu začíná měnit barva srsti. Najednou už nebyl čistě bílý jako sníh, ale hnědý a tak tmavý, že se jen těžko dal rozeznat od tmy. Chloupky mu zhrubly a už nešimraly na tváři jako dřív, ale píchaly jako malé jehličky. A pak se z medvědovi tlamy ozvalo hluboké zavrčení. 

Luky se probrala a utekla od medvěda dál. Na tváři jí zasychaly slzy. Zdál se jí ošklivý sen a její medvěd to cítil, jenže už bylo pozdě. Měnil se v hnědého, plného strachu a úzkosti. Snažil se bránit, ale čím dál víc i on propadal beznaději, že tento boj je už prohraný. Potřeboval pomoct. 

Luky před sebou viděla rozlobené vrčící zvíře a bála se ho. Jenže když pohlédla na hladinu jezírka spatřila svého bílého medvěda, který se na ní usmíval. Byl tak veliký a silný. A v očích se mu zaleskla odvaha. Takového chtěla Luky medvěda. Svého bílého huňáče, který jí doprovází kupředu. 
,,Odvahu,'' zašeptala. A pak vyšla ze svého úkrytu v trávě.