Nejkrásnější louka

Znám jedno krásné místo. Jednu osamělou louku na okraji lesa, ke které vede cesta z jehličí.
Někdo posekal vysoké stébla trávy a nechal je povalovat po chladné zemi, než se z nich vytratila všechna svěží zelená barva. Teď jsou smutně šedivozlatá, ale příjemně voní uschlým senem.
A já sedím na plochém kameni, zády se opírám o kmen borovice a mám zavřené oči. Vdechuji vůni lesa, studený vzduch a sílu nového začátku. Zapraskají větvičky a na druhé straně louky se objeví tři srnky. Zastaví se a ostražitě se na mě dívají. Mají lesklou hnědou srst, ladný štíhlý krk a nastražené uši. Rozhlédnou se kolem dokola a přeběhnou do hustého porostu smrků. Opět je tu ticho a klid.
Nechám rozutéct myšlenky do celé šíře po okraj stromů a zase zpět. Snažím se zapamatovat obrys krajiny. Napravo nádherné barevné listí dubů a buků, které se vítr snaží rozfoukat. Dotkne svýma ledovýma rukama horních větví, nepatrně s nimi zatřese a počká až se uvolní pár lístků, které se v točitých spirálách budou snášet dolů. Pak se mrazivě zasměje a přeletí na další strom. Prožene se i křovím s rákosem, kde vyleká pár ptáčat. Nakonec zavadí o špičku nejvyšší borovice a začne udávat směr šedivým mrakům na obloze. Mrholí.
Poslední hluboký nádech a výdech.

Znám jedno krásné místo. Jednu osamělou louku, která se mi líbí víc, než všechny místa na světě. Možná je to proto, že z ní mám tu nejkrásnější vzpomínku na tebe.