Zahřej mě

Pondělí - půl šesté ráno! Děs a hrůza!
Stojím na nádraží u zastávky číslo 21. Jako první, opět. Je hrozná zima. Klendra!

Na zem se snáší bílé chuchvalce sněhu. Obličej mám po nos zabořený v načechrané šále. Ruce zastrčené hluboko v kapsách kabátu. Ramena přitažená k uším, snažíc se nepropustit přes šálu studené prsty severáku. Chvěji se a přešlapuji z jedné nohy na druhou. Začínají mi mrznout prsty.

Autobusy přijíždějí a odjíždějí. Jejich světla prosvěcují nástupiště a ozařují padající vločky. Pod jejich koly se pomalu tvoří hnědá, tající břečka.

Cítím, jak jsem rozespalá, jak je moje tělo celé ztuhlé. Zmožené včerejším tréninkem, unavené z ponocování a děsně (ale vážně děsně) hladové.
Zavírají se mi oči.

A najednou se mě dotýkají teplé silné ruce. Rozehřívají mojí kůži a roztírají po ní levandulový olej, který se do ní lehce vpíjí. Kůže je teď nádherně hebká, vláčná. A navíc krásně voní.
Přebytečné kapky se slily v malou loužičku v žlábku uprostřed mých beder. Konečky prstů z nich kreslí malé spirálky po nahých bocích.
Pohrává si s každičkým svalem.Tlakem je uvolňuje až se všechny naprosto poddají jeho dotekům. Tělem se mi rozlévá příjemný pocit. Napětí a nervozita je pryč.

U dvacet jedničky zastavil autobus. Ještě jednou přešlápnu z nohy na nohu ve snaze z bot setřást nános sněhu a vstoupím dovnitř. Vyberu si sedadlo, svléknu si kabát, který hodím do přihrádky nad hlavou a uvelebím se na místě u okna. Zavřu ještě na chvilku oči. Čekám než nastoupí i ostatní.

Někdo se blízko mě začne štrachat a nakonec se posadí na místo vedle. Mám stále zavřené oči, ale tu vůni poznávám s jistou. Hlava mi sklouzne na rameno spolujezdce. Cítím, jak mi krátce do vlasů položí svou tvář a nadechne se. Chytne mé ruce do svých dlaní. Jsou horké a silné.